Záhady‚tajemna Mayů a Aztéků‚ iluze‚klamy‚vtipy

Říše Aztéků

Ke konci 13.století přitáhl ze severního Mexika na jih, do krásného údolí Méxica, barbarský indiánský kmen. Kde koliv se chtěli usadit, civilizované kmeny je vyháněly. Kolem roku 1325 se těmto Indiánům - Aztékové - po několika letech podařilo na ostrůvku v jezeře Texcoco usadit.Staré báje říkají, že znamení jim dal jejich bůh Vicilopočtli - orla sedícího na kaktusu požírajícího hada. Toto aztécké znamení najdeme v mexickém znaku dodnes.

Město se nejdříve rozrůstalo na ostrově, ale brzy jim přestávala stačit půda a tak vytvořili mnoho umělých ostrovů. Toto prováděli tak, že z rákosu, rostoucího na jezeře, vytvořili velké plovoucí plošiny, na které nanosili hlínu, do které sázeli své rostliny. Ty svými kořeny prorostly rákosem a zakotvily se do mělkého dna jezera, které postupně vysušovaly. Časem sázeli keře a stromy a stavěli proutěné chatrče pomazané blátem. Mezi jednotlivými umělými ostrovy ponechávali síť kanálů, které jsou patrné dodnes.
Šlechta a kněžstvo samozřejmě žilo v nádherných palácích.
Aztékové zpočátku nedosahovali kulturní úrovně okolních kmenů, ale byli vynikající válečníci. Během 150 let vytvořili říši, která sahala od Atlantiku k Pacifiku, od Mexického údolí až po Guatemalu.

Hodně se učili od svých předchůdců (Olméků, Toltéků a Mayů) a získané vědomosti dále rozvíjeli. Od Toltéků přejali krvavé rituály, které prováděli ve velmi hojné míře ve víře, že tím zajistí, aby slunce nepřestalo vycházet. Každoročně takto přišlo o život na padesát tisíc lidí.
Nejdůležitějším poplatkem, který vymáhali od porobených národů, byl vedle zlata, stříbra, kožešin a drahokamů ohromný počet lidí, určený k obětování. Při oslavě rozšíření Velkého chrámu v Tenochtitlánu zahynulo během čtyř dnů asi 20 tisíc lidí, kterým bylo vyrváno zaživa srdce z těla. Takového nešťastníka kněží přidrželi za ruce a za nohy prohnutého napříč přes obětní oltář a další kněz jediným máchnutím obsidiánového nože rozřízl tělo těsně pod žebry a ještě bijící srdce vytrhl z těla. Mrtvé tělo pak bylo shozeno z pyramidy dolů. Některé oběti zaživa stáhli z kůže a kněží se do ní oblékli.

Posmrtný osud

Podle představ Aztéků čekal člověka na zemi i v podsvětí těžký osud. Na konci pochmurného žití čekala smrt, jejíž způsob byl jediným okamžikem v životě rozhodující o tom, zda duše dosáhne rajského bytí nebo bude procházet několikerým peklem. Na únik z věčného utrpení se mohli těšit jen v boji padlí válečníci, ženy zemřelé při porodu, děti, oběti náboženských rituálů nebo živelných pohrom.

Ostatní čekalo čtyřleté bloudění osmi pekly. V každém byly nachystány léčky, jako překročení prudce tekoucí řeky, dravá zvěř či ledový vítr. Klidu dosáhla duše až v pekle devátém. Příbuzní mohli zesnulému putování usnadnit darovanými předměty, například pes usnadnil překročení řeky, kousek nefritu vložený do úst pomohl uklidnit dravou zvěř a aby nebyla mrtvému zima, bylo jeho tělo spáleno i s oděvem.

Věřili, že v dávné minulosti existovaly už tři obdoby světa dnešního, vždy dlouhé několik tisíc let. Na konci každého byl prý lidský rod vyhuben některým živlem a slunce pohaslo a pak opět začalo svítit. Konec světa očekávali, stejně jako Mayové, na konci každé dvaapadesátileté periody

.

Aztécký kalendář

Aztékové v praxi nepoužívali Mayský dlouhý počet. Pro měření času Aztékové přizpůsobili občanský rok slunečnímu. Rozdělili jej na osmnáct měsíců po dvaceti dnech (to je 360 dní). Chybějících pět dní přidali na konec roku a byly stejně jako u Mazů pokládány za neblahé. Jejich týden trval pět dní. Problematiku, kterou my řešíme podle u nás platného Georgiánského kalendáře přestupnými roky, řešili tak, že na konci každého jejich dvaapadesátiletého "století" uvedli kalendář do pořádku, vkládali v průměru 12,5 dne (tedy asi jednou 12 dnů a podruhé 13 dnů).
Jejich letopočet začínal v roce 1091, kdy provedli krátce po svém příchodu reformu kalendáře. Čas uplynulý od této doby udávali jako počet uplynulých dvaapadesátiletých cyklů a dobu uplynulou od začátku posledního cyklu. Za tímto účelem dělili cyklus na čtyři pomocné třináctileté období.
Vedle tohoto "občanského" kalendáře existoval ještě kalendář posvátný, nazývaný měsíční počet, i když s obíháním měsíce kolem země neměl nic společného. Skládal se stejně jako u Mayů ze třinácti měsíců po dvaceti dnech, měl tedy 260 dnů. Podle něj řídili slavnosti, obětní období i astronomické výpočty.

Písemný systém Aztéků je velmi elementární, jeho základ tvoří soubor kalendářních znaků a dvacítková číselná soustava. Jako jiné národy střední Ameriky používali Aztékové 260-denní náboženský kalendář, kterému se v jazyce Nahuatli říkalo tonalpohualli. Tonalpohualli jsou v podstatě dva souběžné kalendáře a do sebe zapadající koloběhy, jeden dvacetidenní (značený „denními symboly“) a druhý třináctidenní (značený čísly zvanými „koeficienty“). Na následujícím obrázku je zobrazeno 20 denních symbolů aztéckého náboženského kalendáře. Názvy v jazyce Nahuatl jsou  červené  a jejich český význam  černý .